Krize... ?

     Krize je škaredé slovo. A není ani české, jinak by se nepsalo s měkkým i po -r-. Docela často se teď o ní mluví, a hlavně o té hospodářské. Wikipedie vysvětluje, že pojem krize značí nesnáze, ale také  mimořádnou událost. Každopádně nejde o trvalý stav a dobře víme, že po každé krizi přichází rozkvět a zrození něčeho nového. No tak se máme  na co těšit 😉

     Samozřejmě složitá je to doba pro ty, kteří jsou nuceni  opustit svá zaměstnání, změnit svoje návyky a dosavadní fungování. Ale konec světa to jistě není... zatím ještě ne. Když se zamyslíme nad tím, proč krachují velké továrny a zavírají se výrobní haly,  můžeme najít odpověď v jednoduché poučce: Co už dosloužilo a nemá svůj účel, není potřeba a tudíž může a musí zaniknout. Ano, všude okolo je velikánský přebytek. Máme všechno, co potřebujeme a ještě něco navíc a celá tato planeta je zahlcená nejrůznějším zbožím. Tak proč pořád vyrábět další? Pro koho? Pořád se vyrábí a téměř nic se neopravuje. Nákupní centra jsou přeplněná zbožím a přitom je nám všem jasné, že se to nikdy do puntíku nevyprodá. Hezká scéna je ve filmu Dědictví. Už i ten Bohuš věděl, že  všichni žijeme více či méně v blahobytu (minimálně ve Střední Evropě) a všecko, co se nám podstrkuje a nabízí se ve skutečnosti nikdy  prodat vlastně  nemůže.

     Je tedy celkem pochopitelné, že končí jedna dlouhá výrobní etapa a měla by nastoupit nová. Taková, která bude zaměřená mnohem více na kvalitu. Kvalitu toho, co jsme si každý z nás až doposud vybudovali a pořídili. Začít opravovat a spravovat to, co už dávno máme a nechtít to při první možné příležitosti vyměnit, zahodit... (a kam taky!?) Nemusí existovat vysoká nezaměstnanost, když se víc zaměříme na zkvalitňování služeb, starání se o potřebné, zvelebování našeho okolí. Je tady tolik práce a věřím, že je navíc mnohem zajímavější a pro člověka zdravější, než stání ve fabrice u pásu. Např. ve zdravotnictví a ve školství by mohlo vzniknout mnohem více pracovních míst a ubyla by spousta stresu. Jak by se nám dobře žilo, kdybychom v nemocnici neslyšeli - je nás málo, nejsou lidi... Kdyby měla ve škole každá třída jenom 10 žáků... Kdybychom si mohli dovolit pracovat pouze pět hodin denně a ušetřený čas strávili třeba v lese sázením stromků nebo jeho očistou. To by ale byla krásná reforma!

     Možná jsem snílek  utopený ve své utopii. Ale přesto   cítím, že jinak už to asi nepůjde. Škoda, že ve vládě se tímto směrem vůbec neuvažuje. Nejspíš se to  velkým korporátním firmám a většině politiků do jejich krámu nehodí. Tak ať,  je to jejich boj a jejich krize, se kterou my nemusíme mít nic společného, když se jimi nenecháme zastrašovat.  Naopak, teď máme super možnost začít s uspořádáváním sebe, svého okolí a svých vztahů. A to není málo a už vůbec to není jednoduché.  Ale uvidíte, že všechno ostatní se pak uspořádá úplně samo.😊

Radosti nevšedně všedního dne

     Nepsala jsem už několik měsíců. Vůbec mě to  netáhlo.  V klidu a ráda jsem si přiznala, že doopravdy nic nemusím, když to tak necítím.  Teď v mém druhém týdnu, kdy jsem ze dne na den zůstala z práce doma  to vypadá, že budu mít nejspíš spoustu času, dokonce i na nějaké to psaní. Ale jednak se už asi třicet let  nedokážu nudit, (i když bych někdy fakt chtěla), ale hlavně -  o čase to přece není. Spíš o nutkání svěřovat světu svoje poznatky a uklízet si tak ve svojí vlastní hlavě.  A těch nových a zajímavých poznatků je  momentálně, díky té nečekané a  nezvané návštěvě -   nákaze, opravdu poměrně dost.

     

Vypozorovala jsem tři nejčastější otázky, které si většina z nás klade:

Proč to vzniklo a kdo za to může?

     Mám dojem, že toto je vlastně neustálý a celkem zbytečný návrat do časů minulých. Když to zjednoduším, kdyby to přijít nemělo, tak to nepřijde. Tak proč se v tom vrtat? Komu tím prospějeme? Svému egu, protože když někoho obviním a najdu na něm vinu, chybu, špatnost, tak já budu  automaticky lepším člověkem? 😎

Co si počít, když je teď všecko vzhůru nohama?

     Tak to už je lepší otázka, protože se vztahuje k současnosti. Moudrý ví a méně moudrému  napovíme, že je vždycky lepší řešit pouze a jenom přítomnost. Stejně dříve nebo později poznáme, že to byla jediná možná cesta. A proto se ptám dál: Když už jsem v této divné, neznámé a možná celkem blbé situaci, můžu z ní mít i nějaký prospěch? Jistě! V mém případě je to třeba vygruntovaný dům, upečený koláč, radost z toho, že nemusím pořád spěchat, mám čas na dětičky i na naše kočičky... zatím to ještě pořád oceňují. 😉 A  taky si konečně dovolím mít více času jenom sama pro sebe. 😊Ale každý ať si doplní ty svoje osobní radosti těchto  nevšedně všedních dní.  😉

Kdy to konečně skončí?

     Kdy bude svět opět v "normálním chodu", nebo spíš "normálním běhu"? A toto je pro změnu dotazování na budoucnost. A bez křišťálové koule je taková otázka bezpředmětná. Někdy je lepší nechat se překvapit a být spíš takový pozorovatel. Až v tom klidu se dá totiž leccos zavnímat. A já jsem si tak trochu zavnímala, že konec může být právě tehdy, až toto všecko pochopíme.  Že žádný boj, ani odpor a strach smysl nemají.  I já jsem v prvních dnech  nechtěla věřit, že svoji milovanou pracovnu zavřu a dostanu domácí vězení na dobu neurčitou. Taky mě jako první přepadaly myšlenky, že to teda ne, to mi nikdo  nemůže zakázat! 😠Ale pak mě to trucování naštěstí přešlo a s tím přišla obrovská vnitřní úleva. Takže přeju vám všem:  Mějte se co nejvíc uvolněně navzdory   té velké spoustě omezení a nezapomeňte, že naši budoucnost si tvoříme každý sám a právě teď. Jedině tak můžeme postoupit zase o kus dál😇

Všechno je dobré, všechno je zkušenost...

Jak být dokonale nedokonalí

     Tolikrát v životě se na sebe zlobíme, že nám něco nejde, že se nám opět cosi nepovedlo, že nejsme takoví, jak se sluší, ani jak se patří.  Možná bychom občas chtěli být někdo úplně jiný, nebo se mu alespoň podobat. Přejeme si být perfektní a dokonalí. Máme na to právo? Nebo je to spíš nevděk a nepokora k nám samotným a k našim životům? Je moc špatné, když si nevážíme toho, co máme  a cítíme, že nám ještě něco chybí?

     Do jisté míry asi ano. Ale to, že si něco přejeme změnit, ať už na své osobě nebo prostředí či životě jako takovém, nemusí nutně znamenat, že jsme v této chvíli zoufalí a nešťastní.  Pojďme vycházet z toho, že se máme hezky, ale zkusíme se mít ještě lépe. On totiž jakýkoliv  špatný pocit, že jsme něco neudělali dobře můžeme změnit jedině tím, že to příště uděláme jinak a třeba o dost lépe. Není řešení si namlouvat, že je všechno v naprostém pořádku, pokud to tak doopravdy nevnímáme. 

     Kdyby všechno od našeho narození bylo v naprostém pořádku a my jsme byly ideální bytosti v ideálním světě, věřím, že by to nikoho z nás dlouho nebavilo. Všichni máme svobodnou vůli  a jsme kompetentní ji používat, a proto jsme se sem narodili  jako lidé a ne jako zvířata.  Je tedy naší povinností sami sebe překvapovat a překračovat své stíny a drobné nedostatky.  Po malých krůčcích se rozvíjet a s velkou radostí si to užívat. A v průběhu toho si občas všimněme a porovnejme, kdo jsme byli dříve a kým jsme dnes.   Ne, nejsme a nejspíš nikdy nebudeme bezchybní a naprosto perfektní. Ale právě proto je každý z nás jedinečný originál. A ten bývá vždycky nejcennější.  

     Takže buďme na sebe hrdí a s úsměvem přijímejme své dokonalé nedokonalosti.  A jestliže máme touhu být sami pro sebe jinačí a lepší, tak si to dovolme a začněme na tom pracovat. Naše momentální nespokojenost může být vlastně taková výzva ke změně. Vždyť přece jakákoliv změna přináší nové a zajímavé zkušenosti.  Jenom se musíme rozhodnout překročit to staré a známé.

    Vystoupit ze své  komfortní zóny bude občas těžké, náročné i nepohodlné, ale každopádně to nebude nudné.  Život přece nemusí být lehký, hlavně, když není prázdný. Ono je vlastně  jedno, co děláme nebo neděláme, jenom je potřeba si to pokaždé užít. Přeju nám všem opravdové, hluboké a dokonalé prožitky 😊

     

Kdy je žena nejkrásnější

     Každá žena je nejkrásnější, když se dobře cítí. Teď jde o to, jak to  udělat, abychom  se, my holky, cítily dobře..... ? Jednou z možností je se zamilovat.  Protože ten, komu  se toto přihodí, se stále spokojeně usmívá a září jak stovka žárovka. Každý zamilovaný člověk je totiž šťastný hlavně proto, že žije pouze přítomností své lásky, takže mu na žádné chmury a smutky už  vlastně nezbývá energie. Takové štěstí má ovšem poměrně krátkou dobu trvání a navíc je podmíněno osobou, která nás zrovna pobláznila. A dost těžko naplánujeme, že se do někoho v nejbližší době zakoukáme 😍 

Být spokojená nezávisle na jiných    

     Bude asi lepší, když se se svou spokojeností začneme spoléhat samy na sebe. Ten náš protějšek berme spíš jako bonus navíc 😉 Já jsem na sto procent přesvědčená, že se dobře cítíme nejčastěji tehdy, když se nám něco podaří a taky, když se  líbíme. Protože úplně každý člověk, dítě i dospělý, chce být přijímaný a obdivovaný. Navíc my ženy jsme důležité ozdoby  tohoto světa, a proto je vlastně naší povinností se líbit. I když těch úkolů a povinností máme už i tak velice mnoho. Já vím... 

Proměna pouze na jeden den      

     Protože s ženskou krásou tak trošku pracuju, mohu odpřisáhnout, že každá z nás může mít šmrnc, být hezky upravená a působit milým dojmem.  Jenom je potřeba na tom trošku zapracovat. Trošku, ale každý den! Už tolikrát jsem byla svědkem toho, jak se zákaznice dívala na sebe se zalíbením do zrcadla, protože jí ten můj make-up tak hrozně slušel a celou ji úplně rozsvítil. A snad poprvé doopravdy vyslovila: "Jé, já jsem hezká." Ovšem už se tak často nestává, že by byla ochotná se takto upravovat sama, např. každé ráno 😕A z toho je mi smutno. Ze všech těch proměn v televizi, které už pár let raději ani nesleduju, protože vím, že "wow efekt" je sice úžasný, ale nakonec valná většina jich sklouzne do svého šedivého a líného stereotypu.

Hlavně žádné zbytečné výmluvy

     Já vlastně  miluju všechny své krémy, mastičky, gely a  séra a líčím se každý den. Dokonce i v létě na koupaliště a v zimě na běžky. Baví mě to a mám tak samu sebe  radši. A říkám si, že je na mě alespoň příjemnější podívaná. 😏 To ovšem neznamená, že to tak musí mít každý! Je tolik žen, které šminky nepotřebují a ani žádnou exra péči. Třeba typické sporťačky nebo přírodní krásky. Pokud to tak cítí zevnitř  a jsou se sebou spokojené, proč ne? Ale o těch to dneska není. Dnes píšu o ženách, které se mi občas svěří, že se na sebe nerady dívají do zrcadla a o své vlastní osobě snad nikdy nemluví hezky. A to je fakt škoda. Žádná z nás se nemusí krčit, hrbit, ani mračit. Stačí si vymezit nějaké minuty ráno a večer  jenom pro rozmazlování a zkrášlování sebe. Zvyknout si na to a už nikdy nepřestat. Protože sebe nesmíme v žádném případě upozaďovat!!! Proč některé z nás mají samu sebe až na posledním místě? Tomu opravdu nerozumím. Copak žena, manželka, maminka či babička musí stát až na konci řady? Anebo je to jenom lenost použít krém, řasenku, voňavku, pinzetu... ? Mějme na paměti, že jediné, co by nás mohlo omluvit je vysoká horečka nebo smrtelná choroba. A jaké jsou tedy nejčastější výmluvy, proč se o sebe nestarám? "Já už jsem stará, tak na mě nezáleží... bez brýlí stejně nevidím...nemám na to vůbec čas... nemám na to zbytečné peníze... manželovi to takto stačí…." to všechno v překladu znamená - "Nechce se mi!!!"

Chci se mračit, nebo zářit?

     Tak moc bych si přála, aby  všechny ženy a dívky pochopily, že být spokojená sama se sebou je jenom jejich volba a rozhodnutí toho, co jsou ochotné pro sebe udělat. Stačí si jenom vybrat, jestli se chci ve svém životě mračit, anebo raději zářit? Podvědomě všechny víme, že to druhé  nás rozehřívá u srdce a zcela jistě to ocení i naše okolí. A přesně na tuto zpětnou vazbu  všichni čekáme a ta nám přináší motivaci do další práce na sobě. Hýčkejte se a nechávejte  se hýčkat, prosím. Bude se vám to nakonec líbit... protože se budete líbit.  Vždyť jakýkoliv opravdový úspěch je spousta malých věcí udělaných správně. Den za dnem a krůček po krůčku. A každý takový malý krůček se vyplatí, protože  svět bude díky němu a vám mnohem krásnější. 😊

   

     

Co mě moje děti (od)naučily

     Myslím, že jsem byla odjakživa docela rychlý a samostatný člověk. Ale jako každé jiné dítě a hlavně teenager jsem se do práce nikdy zbytečně nehrnula. Nebyla to prokrastinace,  spíš normální lenost. Mám ten dojem.... protože tyto dva pojmy stále neumím tak úplně rozeznat. 😉 Proto mě vlastně ani nerozčilují ti mladí, že nechtějí nic dělat. Vím docela jistě, že pokud bydlíme u rodičů nebo u někoho, kdo se o to hlavní postará, tak se zase tak moc snažit nemusíme. 

Pracovat rychleji a zodpovědně

     U mě nastal  docela velký zlom, když jsem začala mít svoji vlastní domácnost. Teprve potom jsem poznala, jak zodpovědný musí být ten doopravdy dospělý člověk. No, jednoduché to opravdu nebylo, zvláště pak,  když jsem se stala maminkou. Při každém dalším dítěti jsem musela a dokázala své pracovní a starací tempo ještě o něco zrychlit, i když před tím bych nikdy nevěřila, že to ještě lze. No, stal se ze mě vcelku pracovitý jedinec. 😏

Dobře si zorganizovat svůj čas

      Pokud toho chce člověk stihnout během dne opravdu hodně moc, musí si všechno velice dobře zorganizovat a nemít žádné zbytečné prostoje. A proto promýšlejme pečlivě s kým a čím trávíme svůj drahocenný čas. Konkrétně  toto jsem se učila  hooodně dlouho.  "Naštěstí" většina malých dětí vstává každý den celkem časně a ten den je pak  vlastně o dost delší. Já osobně toho po ránu stihám vždycky  nejvíc a v dopoledním čase jsem snad nejvýkonnější. Moje děti mě naučily brzo ráno vstávat a nemít z toho trauma. Pokud ovšem nemám za sebou probdělou noc...

Spát celou noc

     Ach, ten milovaný spánek... Bohužel jsem nikdy neměla miminka, která spí celou noc. Takový komfort jsem si u některých ze svých potomků dovolila až po třech letech jejich věku 😪 Děti mě tedy na část mého  života odnaučily klidnému a nerušenému spánku. Jestli tím teď momentálně někdo z vás prochází, tak prosím nezoufejte, opravdu neumřete! Jenom zkuste spát po chvilkách kdykoliv i přes den. Nedá se nic dělat, ale vyspaná maminka je nejlepší maminka 😌

Nefňukat a na nic se nevymlouvat     

     Ano i za toto jsem vděčná svým dětem  a velmi si toho cením. Mě samotnou ty jejich zbytečné nářky  a výmluvy dokázaly pěkně rozladit. A protože, jak známo, nejvíce nás rozčiluje to, co nemáme  sami u sebe zpracované, bylo jasné, že musím začít nejdřív se sebou. Je třeba si připustit, že úplně na cokoliv si lze  vymyslet výmluvu, ale uvnitř sebe moc dobře víme,  jak to máme doopravdy. Takže je nejrozumnější přiznat si pravdu. Jenom ta nás posune, jenom tak se můžeme cítit lépe a mít sami ze sebe radost.

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř

     Říká moje  oblíbené přísloví. Je přece nakonec dobře, že člověk musí čas od času něco řešit, anebo projít útrpnými, někdy  až bolestnými situacemi.  Jenom tím se totiž naučí trpělivosti a pokoře. A protože to nejcitlivější téma pro mě jsou a vždycky budou děti, pak hlavně díky nim jsem určitě trpělivější a pokornější. Dnes už si dokážu  všimnout  toho, co mám a uvědomit si, že toho není vůbec málo.

     Nevím, jak by to se mnou bylo, kdybych žádnou dceru, ani syny neměla. To nedokážu posoudit. Ale mám silné podezření, že bych neměla potřebu jít komukoliv příkladem a tím pádem by ten můj "vývoj" nebyl až tak plynulý a samozřejmý.   Právě  proto své čtyři potomky považuji spíše za životní motor a vůbec žádnou brzdu! Taky jsem malinko háklivá  na výmluvy některých rodičů, pro které je dítě důvod, proč nikdy nic nestihnou. Jestli to není spíše o tom, jaké má kdo priority. Vždyť přece nikdo z nás nemá jenom pohodičku a ladnou jízdu. I ten bláznivý kotrmelec je někdy potřeba😜  Vidět občas realitu vzhůru nohama a z úplně jiného úhlu pohledu může mít docela osvěžující účinky na náš další úsudek. 

     

     A tak si radši nestěžujme. Všechno je tak, jak si zasloužíme a věřte, že žádný Bůh nás netrestá. Nikdy a za nic. Na to nás má příliš v lásce a i ty děti nám nadělil právě proto. 💜 Samozřejmě chápeme, že nikdo z nás se nenarodil dokonalý. Avšak občas  se díky těm svým miláčkům můžeme k celé té dokonalosti světa o kousíček přiblížit.   Děti  se nám opravdu nerodí proto, abychom je my rodiče vychovávali. Je to právě naopak. To ony nás přišly vylepšit a vytáhnout na světlo tu naši, často trochu skrytou dobrotu a laskavost,  z které byl na počátku stvořen každý z nás. 😇

Přátelství nám prospívá a sluší

Když uslyšíme slovo "vztahy"

       hned nás většinou napadne náš vztah s  partnerem. Ale to je jen jeden z mnoha vztahů, které máme,  a které prožíváme. Jenom ho možná nejvíc řešíme, protože do něj dáváme tolik ze sebe a tak si to přejeme také  občas vrátit. Ale o tom  dneska psát nebudu. Podobný článek věnovaný partnerství a ženské úloze v něm   Žena je láska, a proto mosty nepálí už jsem před nedávnem sepsala.   Dnes to bude o vztazích obecně a hlavně o přátelství a kamarádech. 

Je samota k užitku?

     Nějak se v poslední době setkávám s tématem samota, a jak a proč je důležitá? Jakoby všichni najednou zjistili, že mohou být i sami a že to má nesmírná pozitiva. Být singl a dělat si co chci... jezdit sama po výletech a na dovolenou... přemýšlet, rozjímat a odpočívat.... to přece všichni potřebujeme!  Vždyť  většinu času tvrdě  pracujeme, a tak si určitě zasloužíme  být v klidu a nikým a ničím nerušeni. Ano, jistěže ano, ale jak dlouho se to dá vydržet? Jak dlouho je to člověku prospěšné? I ten méně společenský tvor se dříve či později  začne sám se sebou nudit a otravovat.  A pokud ne, tak potom je něco v nepořádku. Viděli jste někdy osobu, která má sama  se sebou záchvaty smíchu? Asi by vypadala jako blázen 😜 Sám sobě si totiž člověk velkou legraci nepřivodí. Proto není nic, co by nahradilo vztahy s kamarády, přáteli, kolegy v práci nebo s blízkými členy rodiny. 

Komunikace uvnitř a venku

     Vnitřní komunikace je fajn, protože je klidná, tichá, soustředěná a tak trochu temná a vážná. Dokáže nám srovnat myšlenky i pocity a má tzv. jinovou energii. Komunikace vnější má naopak energii jangovou, a je proto veselejší, hravější, rychlejší a tak nějak víc barevná.  A stejně  jako se střídá den a noc a teplo se zimou, tak se střídají i ty naše energie, potřeby a nálady.  A máme-li náladu a potřebu sdílet, nemůžeme ji ničím jiným nahradit.  A je pak úplně jedno, jestli jsme při tom smutní anebo veselí.  Obojí k životu patří a o obojí je dobré se s někým podělit a vzájemně se tak obohatit. Nevím jestli existuje člověk, který  takovou potřebu nikdy nemá, ale pokud ano, nebude asi doopravdy šťastný.  Tím jsem si jistá.

Láska nebo přátelství? 

     Já bych své kamarádky a kamarády nevyměnila za nic na světě! Jsou to taková moje rodina a čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju a jsem za ně ze srdce vděčná. 😍  Je ohromné, že přátel můžeme mít kolik chceme a s každým nás spojují jiná témata, zájmy a zážitky. V tom vidím velikou výhodu  oproti manželství či partnerství. V kamarádství je větší svoboda a menší závazky, ale to v žádném případě nevylučuje hlubokou srdečnost a oddanost.  Nikdo na nikoho nežárlí  a všichni se mohou mít navzájem rádi. Blízcí přátelé jsou obvykle ti, co nám   nejvíc rozumí. Ti, kteří od nás nic závratného neočekávají, a proto je nemůžeme ani zklamat. Své nejvíc nejlepší kamarády poznáme také podle toho, že se u nás ničemu zbytečně nediví a nikdy nás nesoudí. Vyslechnou, ovšem nehodnotí. Máme s nimi pocit, že nás nepřestanou mít rádi, i kdybychom provedli cokoliv. A je-li tím nejlepším přítelem zároveň i náš životní partner, tak to potom superbezvaparáda! 😀

Jak najít opravdové kamarády

    Ale co když někteří zjistí, že žádné opravdové přátele a upřímné  vztahy nemají? 😟 Mohou mít také pocit,  že nikomu nechybí a nikdo je nemá doopravdy rád. Všimla jsem si, že jsou to lidé hodně odtažití a nedůvěřiví. Možná nemají dobré zkušenosti z dřívějška, nevím... ale jediná možnost, jak být milován, je sám milovat. Bez výhrad a bez podmínek. Protože to, co od života chceme, musíme mu nejdřív sami dávat. A to je pravda pravdoucí. Chceme zázrak? Tak ho taky musíme občas vykonat. Chceme pomoc? Tak musíme být ochotni i my podat druhému pomocnou ruku. Chceme pochopení? Tak bychom se měli snažit pochopit i my své  bližní.  Jinak to doopravdy nefunguje. Není žádné zaklínadlo, ani kouzelná formule, jak si přičarovat to či ono, toho či onoho. Věřit, že svět je dobrý a plný dobrých lidí je nejlepší start k navázání nových a milých vztahů. A budeme-li upřímně milovat svůj život, on se nám začne mnohonásobně revanšovat. A pod to se klidně a velice ráda podepíšu...

Vaše Sladká Marion 

"Přátelství je někdy víc než láska..."

O čem svědčí vysvědčení

      Máme-li dítě v klasické škole, kde se známkuje, nemůžeme  jeho vysvědčení tak úplně ignorovat. Jak moc se tedy nad vysvědčením svých dětí zamýšlet? Jsou známky ve škole důležité? A  pro koho? Je toto hodnocení opravdu objektivní? 

Rodič není učitel

     Před časem jsem si uvědomila, že známky mých chlapců patří z větší části spíše mně. 😕A proto jsem  si řekla "stop!" Já opravdu nepotřebuju pochvalu třídního učitele za domácí přípravu svých dětí. To přece není ničí úspěch?! Přeju si, aby moje děti byly úspěšné a spokojené samy se sebou. My rodiče jim k tomu máme pouze vytvářet podmínky, ale ne jim dělat každý den doučování. Vždyť máme všichni svoje zaměstnání a hromadu úkolů! Nejsem samozřejmě nadšená, když  se některému z nich něco nepodaří, ale moje snaha jim pomoct nesmí být větší, než ta jejich. I za cenu toho, že známky nebudou občas nic moc.

Co se při známkování vlastně hodnotí     

     Ano, známky jsou svým způsobem důležité, protože je to jakési zhodnocení práce toho našeho juniora. Ve škole přece tráví spoustu času, tak nám nemůže být jedno, co a jak se tam děje. Stejně jako nám není jedno naše výplata v práci.  Jenom bych dala mnohem větší důraz  na snahu, samostatnost, píli a slušné chování, než na momentální znalosti a dovednosti. Moc dobře víme, že naučit se něco nazpaměť nemá dlouhého trvání a že v dnešní době není žádný problém okamžitě si vyhledat  jakoukoliv informaci či postup. Ovšem správné pochopení a usazení vědomostí, to chvíli trvá. A někomu i déle než chvíli 😉Tak proč  pořád dokola opisovat něco z učebnice do sešitu a ztrácet při tom  drahocenný čas, který by se mohl  využít raději  k diskusi o momentálním učivu a tématu? Nebude takovéto procvičování pro všechny mnohem zajímavější a tím pádem užitečnější?

Písemné testování vs. ústní projev    

      Mám dojem, že dnešní děti  už se neumí vyjadřovat a nejsou zvyklé se samy plynule rozhovořit. Některé jsou tak nejisté, že se bojí na cokoliv zeptat anebo cítí, že na to není nikdo zvědavý. A časem začnou být  i  líné tu pusu vůbec otevřít. Jsou zkoušené pomocí testů jako nějaké malé opičky bez vlastního názoru. Ano, chápu, že  testy se snadněji  opravují a chyba se vidí okamžitě. Ale já věřím, že do opravdového života je to málo, i kdyby s plným počtem bodů. Ony jsou totiž ty písemné testy žáků snadno doložitelné a je povinností každé školy je po určitou dobu archivovat.  I to je jistě důvod, proč se  od ústního projevu a zkoušení upouští. Přestože všichni víme, že v životě dospěláků je daleko důležitější umět komunikovat, obhájit svůj názor, umět být sám sebou a zároveň se dokázat přizpůsobit a taky pomoct druhému. Pracovat samostatně, ale  zároveň i v týmu. Správně odhadnout situaci a svoje schopnosti a taky se nehroutit  dílčím neúspěchem. Dá se toto oznámkovat? Asi dost těžko. 

Správné odpovědi se nepočítají     

     Proč neustále hledáme jenom to, co je špatně? Proč počítáme chybné odpovědi ale ty správné nikoliv?  To přece není pro nikoho žádná motivace?! Jako by to, co je správné, bylo samozřejmé a není potřeba se k tomu vyjadřovat. Já si myslím, že pokud nedokážeme vidět i to dobré, nemáme právo hodnotit vůbec nic. Je škoda, že je naše společnost pořád ještě zaměřená na výkon. Už dávno jsme přišli přece na to, že být první a nejlepší neznamená být zároveň i šťastný. 

Štěstí je být svobodný a samostatný

     Štěstí je o vnitřní svobodě a ta chodí ruku v ruce se samostatností. Samostatný člověk se ve světě neztratí a pokud ano, tak se zase rychle zbrchá a najde. Proto dělejme všemožné, aby si naše děti uměly poradit a nečekaly, co jim připravíme, zařídíme, vtlučeme do hlavy v 9 hodin večer a vlastně naservírujeme s vypětím našich posledních sil.  Ony naštěstí moc dobře poznají, když se jim něco doopravdy povede a nepotřebují k tomu ani známky od učitelů, ani naše pochvaly. Až budou samy se sebou spokojené a pyšné, že něco zvládly, pak se to s největší pravděpodobností  pozitivně projeví i na jejich prospěchu. Jenom tak to funguje a nikdy ne obráceně. Motivace zevnitř je jediná správná cesta, která vede ke společnému cíli učitele, žáka i jeho rodičů.

     

     V žádném případě ale nechci kritizovat pedagogy. Ba právě naopak.  Všímám si, že i oni se mohou občas přetrhnout, avšak jejich snaha  často nemá odpovídající výsledky. Proto bych nám všem ze srdce přála, aby se učitelům opět navrátilo uznání a úcta k jejich práci a výuka nebyla zatěžovaná zbytečnou a nekonečnou administrativou. Aby měli také prostor a chuť si se svým žákem v klidu pohovořit a ne ho pouze prověřovat, zkoušet jeho (ne)vědomosti a počítat špatné odpovědi. 

A tak se staň 😇

Ano, některé jsou možná nahnilé, o to víc si všímejme těch čerstvých.